Archiv pro rubriku: Mišmaš

Co to tady je za stránky?

Drazí čtenáři,

užívám si právě velmi příjemný okamžik, píšu totiž první řádky na svoje vlastní stránky, které mám na své vlastní doméně. Pokud se vám vzhled blogu zdá poněkud jednoduchý, je to tím, že tady všechno tvořím poslepu, ale velmi uvítám každou radu k ozvláštnění stránek.

Je možné, že vám na předchozí větě cosi nesedí, tak si ji přečtěte ještě jednou. Opravdu pracuji na počítači a píšu poslepu a ne jen to, taky jezdím metrem poslepu, vařím poslepu, hraju na piano poslepu, programuji poslepu, sleduju filmy poslepu… vlastně úplně všechno dělám poslepu, abych tak řekl. :) A všechno se dá docela zvládnout a nebo se na tom dá zapracovat, ale uhádnete, s čím se hned tak nespokojím? Předvedu vám to názorně:

Spěchám do práce po trase, po níž chodím alespoň dva roky, a nasazuji velmi ostré tempo. Vím, že už to mám jen pár metrů a chci dorazit co nejdřív, protože mě kolegové potřebují jako posilu. Když už zahýbám na nádvoří Novoměstské radnice, doběhne mě paní s ustaraným milým hlasem: „dobrý den, nechcete někam nasměrovat? Vy letíte, že vám ani nestačím.“

Nastupuji do výtahu v metru spolu s dalšími lidmi a když slyším, že přistoupil poslední, mačkám tlačítko s číslem 1. Ta jednička je tam jednak jako vystouplá arabská číslice a jednak jako znak v braillově písmu, ale skoro vždy se najde někdo, kdo to tlačítko stiskne znovu…

Jsem jako malý kluk s rodinou venku na plácku za domem. Je zima, až praští, všude sněhu habaděj a moje tři sestry, sestřenka a bratranec blbnou ve sněhu a koulují se. Já strašně, strašně chci jít za ostatními a blbnout s nimi, ale pak přijde ta nejhorší věta: „Radši seď nebo spadneš.“

Šel jsem kdysi po vesnici, kde jsme bydleli, a mířil jsem do obchodu. Potkám jednu známou a ta říká: „Lukášku, ty jsi tak strašně šikovnej… Ale já se divím tý tvojí mámě, já bych tě nepustila ven.“

Už chápete? Největším utrpením jsou pro mě předsudky, které vedou k někdy až urážlivému podceňování nebo dokonce omezování prosté lidské svobody. Předsudky jsou ale zároveň něco jako palivo, které nás, nevidomé žene ku předu, protože jednoduše k smrti nenávidíme, když z nás někdo dělá nemohoucí chudáčky, a tak uděláme všechno na světě, abychom si vydobyli trochu důstojnosti, abychom byli tak zvaně „normální. Uděláme všechno, třeba vypustíme duši, budeme riskovat zdraví, budeme tvrdohlaví a vzteklí, budeme se zas a znova pokoušet nasekat dříví, přejít rušnou křižovatku, po tisící se pokusíme přiložit do rozpálených kamen, dokud se nám to nepodaří. Ale jednoho dne, až se budeme muset spolehnout plně sami na sebe, najdeme nedocenitelný poklad.

A právě proto zakládám tyto stránky a věřím, že se zaplní velmi zajímavým povídáním o slepotě takové, jaká opravdu, ale opravdu je, tedy jaká připadá mně. A že je o čem vyprávět… Mám nespočet trapasů a veselých historek, přiblížím vám každodenní strasti a slasti nevidomého, naučím vás, jak pomáhat a naopak „nepáchat dobro“, podělím se o niterné pocity a způsob vnímání takových jevů, jako jsou lidské hlasy a ženské vlasy, barvy jmen a ozvěna stěn, kouzla písní podzimního listí.

Zůstaňte na příjmu, chtělo by se skoro říct „slepě oddaní.“
Luky