Archiv autora: Lukáš Vámoš

Patnáctka – online hra pro nevidomé

Vždycky jsem si představoval, jak by bylo úžasné udělat hru, která se dá hrát přímo ve webovém prohlížeči. Prostě byste kliknuli na odkaz a hned by se to rozjelo… A protože mám zrovna dost času, řekl jsem si, že zkusím zprovoznit něco malého. Naprogramoval jsem tedy znovu hříčku, o kterou jsme se už kdysi pokoušeli s kamarádem. A stálo mě to určitě alespoň dvě vrásky. Jednak Javascript je divoký jazyk, kde je možné snad úplně všechno a pak jsem se taky dost natrápil s přehráváním zvuků, které jednou šly ve Firefoxu, po druhé zase jen v Chromu, potřetí vůbec…

Jak se to hraje?

Kdysi dávno jsem narazil na zajímavou deskovou hru, která byla dokonce v hmatové úpravě. Jednalo se o čtvercovou dřevěnou tabulku s rámečkem, v níž byly zasazeny kostičky s čísly. Bylo tam 15 kostiček a jedno prázdné políčko, konkrétně tři řádky po čtyřech kostičkách a jeden řádek se třemi kostičkami. Kostičky se nemohli posouvat libovolně, člověk mohl vždy přesunout jen jednu. Cílem hry je postupně přeskládat čísla tak, aby šla popořadě od jedničky do patnáctky, při čemž vlevo nahoře má být jednička a vpravo dole prázdné políčko. Princip je to velice jednoduchý, ale dohrát to není snadné. Vím o jednom kamarádovi, který čísla přeskládal za 5 minut.

Zahrajte si Patnáctku online

Hra dobře funguje s odečítačem Nvda a v prohlížečích Firefox nebo Google Chrome. Pokud budete hrát s Nvda v prohlížeči Google Chrome, budete muset zapnout formulářový režim klávesovou zkratkou insert +mezerník.
Není třeba nic stahovat ani instalovat, stačí jen kliknout na odkaz:
Online hra Patnáctka.

Přeji příjemně strávené zimní večery a napište, jestli se vám hra líbí.

Dívky od slova dívat se

Z velké části si svět jen představujeme a platí to o každém z nás, ale o nevidomých dvojnásob. Poslední týden jsem strávil v nemocnici a tady je neznámé úplně všechno – jak věci, tak i lidi. Největší spolehnutí je na postel, ve které ležím, ta totiž nikam neuteče a nezmění tvar. Všechno ostatní jsou hádanky, které se snažím rychle řešit. „Kdybyste potřeboval na záchod, tak radši zazvoňte na sestřičku,“ naléhá na mě doktor. „Tak, tady je záchod a když šáhnete vedle, tam je zase sprcha. Ale zatím se radši nesprchujte, abyste nespad,“ to mi zase vysvětluje sestra ve zralém věku s těžkým, ale příjemným parfémem. Já se znovu a znovu bráním a vysvětluju, že se brzy zorientuju a umyju se sám ještě dnes. Ovšem ještě horší pocit mám, když mě v příštích dnech po cestě na toaletu různé sestry chválí, jak jsem šikovný. Chce se mi řvát: „pro boha, vždyť ten záchod je přímo naproti pokoji, máte mě za úplnýho idiota?“ Místo toho se usměju, jako že jsem polichocen, a nic jiného ani dělat nemůžu. Stejně tak mě chválí za to, že si umím nalít čaj z konvičky, že dojdu ke stolu, že umím zavřít okno nebo otočit noční stolek. Pravdou je, že nemůžu dělat nic, jen být ještě samostatnější, abych dokázal, že je to samozřejmost, a s úsměvem poslouchat chvály, které ve skutečnosti znamenají údiv.

A přesto jsem vděčný za soucit lidí kolem a za to, že se ke mně kvůli handicapu chovají laskavěji, než je obvyklé. Vím, že mají ty nejlepší úmysly. Co víc, jsem vděčný za každý další rozhovor v té nemocniční samotě.

 

Dobrého jen po troškách

 

Proto mě enormě zajímají sestřičky. Kromě toho, že jsem, samozřejmě, zvědavý chlap a obdivovatel žen, ony jsou teď pro mě něco jako andělé. Vůbec nechápu, jak tady můžou strávit 12 hodin někdy s obzvlášť náročnými pacienty a přesto se usmívat. Zřejmě je musí taková práce naplňovat. Krátím si dlouhou chvíli přemýšlením o sestřičkách, jak asi vypadají, jak se doopravdy cítí, jak se asi vyspali a s kým… Ne, to už si dělám legraci. Nechci, pochopitelně, být dotěrný, a tak se jich příliš často neptám, ale spíš si zkouším domýšlet. Tak například je tady sestra s tichým altovým hlasem, středně vysoké postavy, hubená a bez nějakého výrazného parfému. Tolik jsem vytušil z hlasu. Nejspíš by mi nepřipadala průzračně krásná a určitě mi nezpůsobí bezesné noci, spíš mě na ní zajímá neurčitě rozporuplná energie, kterou vysílá. Je trochu přísná, trochu smutná, trochu chladná a přitom v noci, když mi přijde vzít krev na testy, zní tak něžně, že by se k ní člověk přivinul. Ale ve chvíli, kdy se na ní usměju a zavtipkuju, přijde mi, že přes sebe hodila igelitový pytel. Vždycky nastane dlouhé ticho a pak někdy rozpačitě vtipnou poznámku vrátí a jindy je prostě jen potichu. Je to takový ten těžko předvídatelný typ, tajemná, trochu hrdá květina, která se zase jindy, přesně ve chvíli, kdy já už nemám chuť komunikovat, nečekaně rozvine a rozpovídá se. Za týden pobytu jsem zjistil, že staví dům, donedávna se věnovala skautingu a má bezlepkovou dietu. Jmenuje se Daniela, což jsem si ovšem nepředstavoval, radši bych jí dal jméno Běta. Včera přišla s rozjasněnou náladou, ale cosi mi bránilo zeptat se jí, co jí rozveselilo. Vidím to na dobrou péči partnera. ;)

Oheň, co hezky hřeje, ale jestli se jednou rozpálí…

 

Tahle slečna, když jsem ji jedno ráno poprvé slyšel, mě ze všeho nejdřív naštvala. Prošla totiž celým pokojem, s každým pacientem docela normálně promluvila, zeptala se na obtíže a připravila ranní léky. Jak jsem ji poslouchal, říkám si: „ta určitě vypadá nevinně a křehce jako panenka.“ Ale pak došla ke mně a udělala to, co mě vždycky spolehlivě naštve, otočila se mým směrem, nadechla se a spustila velmi hlasitě a zřetelně: „paanee Váámooš, niic váás neeboolíí, máátee nějaakéé pootíížee?“
„Ne,“ já na to rezervovaně, „aa měl jstee včeeraa stooliiciiiii?“
„řekl jsem popravdě, že měl, a cítil jsem se zase jednou jako retardovaný chudáček, na kterého se musí hlasitě a pomalu, protože není jen slepý, ale taky blbý. Řekl jsem si, že jediné, co s tím můžu dělat, je mluvit tiše, aby věděla, že ji slyším. Ovšem protože krásně voní a má milý „písčitě zrnitý“ hlas, začal jsem se o ni zajímat. Představil jsem si hubenou malou černovlásku s vlasy na mikádo a plaché zelené oči, kterým jakoby odporují živé až temperamentní pohyby. To byla má představa a počítal jsem s tím, že nejspíš bude daleko od reality. V průběhu dne už se sestřičkou byla legrace, dokonce se nám svěřila, že toho má dnes moc, a jak pořád pobíhá od pacienta k pacientovi, je z toho všeho celá zblblá. Kdybychom se jí zeptali, jak se jmenuje, prý by to snad ani nevěděla. A tu jsem já, zvědavec rychle využil situace a zeptal jsem se: „a jak se jmenujete?“
Na okamžik se objevila maličká skulina do jejího světa a Markéta mi úplně jiným hlasem sdělila, že se jmenuje Markéta. A to už na vás skrze to jméno dýchne vlna pocitů a barev, čili dýchne na vás nefalšovaná Markétovitost. Hned máte dojem, že jste uvnitř jejího srdce, i když jenom na krajíčku. V tu chvíli jsem si ji zamiloval.

Večer přišla na návštěvu kamarádka, která vidí. Povídali jsme si v prázdné společenské místnosti o problémech v práci, když se k nám přiřítila sestra Markéta s injekcí inzulinu. Kamarádka je zvyklá na moje detailní dotazy, a tak jsem pak vyzvídal, jak Markéta vypadá. Vysoká tak metr sedmdesát, hubená, malá prsa, nejkrásnější na ní jsou vlasy, které má v culíku dlouhé až po zadek a v barvě tmavohnědé. V uchu prý nosí tunel, což mě zarazilo a musel jsem si to nechat vysvětlit. Během detailního popisu tunelů v uchu jsem třikrát zaplašil představu, jak slečna asi vypadá v černých kalhotkách se třpytkama a jak to asi zní, když slastně vzdychne. Hned na to jsem si vynadal do nízkého tvora a zkusil jsem nasadit výraz nevinného intelektuála. Nepomohlo to.

S Markétou se to má tak… s určitostí vím o ní jen to, že stejně jako já nejí maso. A právě pro tu vůni, pro zvuk jejího hlasu a záplavu tmavěhnědých vlasů ji považuju za neodolatelnou kočku. Pohybuju se ale jen ve vodách fantazie a nic hmatatelného v rukách nemám. Nanejvýš možná v sobě najdu odvahu požádat jí, abych si směl sáhnout na ten culík. A až mi bude brát kapičku krve na glikemii, ucítím, jestli má prsty teplé nebo studené. Zachvílí nastoupí na noční službu, tak uvidíme, jestli se nebudu sám sobě smát, že si namlouvám nesmysly. Doufám, že se o ní ještě něco dozvím.

Tentokrát jsem se s vámi podělil o docela intimní věc, jak vnímám jako nevidomý krásu ženy. Tohle je jedna z věcí, kde svůj handicap pociťuji nejbolestněji a přitom jsem sice o něco ochuzen, ale zároveň obohacen o ty vzrušuící představy a postupné dopátrávání se. Nejradši bych si je, samozřejmě, celé osahal a přivoněl k nim jako k pampelišce, ale to by se jim jistě zdálo trochu odvážné. :D Mám svou milovanou přítelkyni a to je zase úplně jiný rozměr. Do posledního kousíčku umím ocenit její fyzickou krásu, i když nevidím, a nemůže mi to pokazit nějaký ten pupínek nebo nevhodná kombinace oblečení, tím se to naopak stává ještě zajímavější. A nazačátku byl také jen nehmotný hlas, visící v prostoru, trocha vůně a celá hromada představ.

Nevím, vidící pánové, kdo je na tom líp, jestli vy s možností svlékat holky očima, s možností hltat fotky s nahotinkama a nebo já s… s… Jste to vy, že? :D

Říkáte si, co to tady řeším za blbosti? A co mám jako v tý nemocnici dělat?

Na krbové římse

Dnes jsme si povídali s přítelkyní o Vánocích a já říkám: „dneska asi půjdu koupit sváteční ubrus a adventní věnec, ať máme hezkej stůl.“ „Dobře,“ odvětila přítelkyně. „No jo,“ zarazil jsem se, „ale budeme pálit svíčky každou adventní neděli? Nevím, jestli to vůbec má smysl, stejně to nevidíme…“ Ani přesně nevím proč, ale dost nás to rozesmálo. Ale vlastně proč si nevyzdobit stůl? Stejně tak skladuji v počítači fotky z dovolené, při nákupu oblečení se pečlivě vyptávám na barvy oblečení a rád se podrobně vyptávám na vzhled zajímavých holek, na prvním místě na barvu vlasů i očí. Proto také vím, že je moje přítelkyně přesně můj typ, což mi slouží jako milá třešnička na dortu její nádherné duše.

Přesto že už 21 let nevidím, stále se někdy pozastavuji nad zvláštnostmi tohoto handicapu. Znával jsem třeba slečnu, která sbírala fotky zpěváků, přestože nikdy ani na chvilku neviděla. Jiná známá zase tvrdí, že si nějakým způsobem představuje barvy a naléhavě si tu svou představu chrání, i když to vlastně nedává smysl. Já jsem na tom jinak, protože těch šest let, po která mi bylo dopřáno vidět, i když jen na jedno oko, ve mně zanechalo hlubokou stopu. Má mysl tedy ví, jak vypadají barvy, rozumím pojmům jako panorama nebo horizont a dovedu si představit duhu, ačkoli jsem ji nikdy neviděl a nebo o tom nevím. Dodnes mám svoje preference, pokud jde o vizuální vjemy. Miluju modrou barvu, vím, jak hříšně svůdně může působit holka v černých kalhotkách a na druhé straně nedokážu pozřít rýžový nákyp, protože mi v dětství připadal nevábný na pohled. Ale jak tyto věci vůbec můžou zajímat lidi od narození nevidomé? Jak můžou mít k takovým věcem vztah?

Citová vazba se dá vytvořit úplně k čemukoli, třeba ke kamínku, který vám daroval kamarád před pěti lety. A protože to pak šlo s přátelstvím od deseti k pěti, je ten kamínek to jediné, co vám po něm zůstalo. Nevidomí si podobně oblíbí třeba modrou barvu, protože delfíni jsou modří a nebe je modré a dokonce Portugal je prý modrý… Někdo vzpomíná, jak v dětství hladil květy pampelišek a na babičku, která jedla jejich stonky na cukrovku a dělala u toho legrační zvuky, protože to bylo příšerně hořké. Emoce, spojené s pampeliškou, můžou v člověku zanechat náklonnost ke žluté barvě, nehledě na to, že, na rozdíl od květů pampelišek, ty stonky byly zelené a že existuje také mnoho ošklivých žlutých věcí jako třeba moč nebo znečištěná voda v sudu na zahradě nebo třeba obnošené zašlé kamaše. Podobný vztah si nevidomí dělají k fotkám jejich oblíbených zpěváků nebo herců, protože fotka je spojuje se zpěvákem skoro tak, jakoby ho drželi za ruku nebo v dražbě koupili jeho bundu. Když si vezmou do ruky fotku například takové Ellie Golding, představují si, jak vypadá, co má asi na sobě, jak voní, co asi snídá… A jak asi líbá? Pravděpodobně bude v představách mnohem lepší než ve skutečnosti.

A z těchto důvodů si zítra zapálím adventní svíčku, jen co seženu pěkný adventní věnec, a kromě toho, že budu hlídat, aby to náhodou od té svíčky nechytlo, budu vzpomínat, jak krásně žlutě hořela svíčka na vánočním stole u babičky asi tak před jedna dvaceti lety. A ucítím vůni cukroví, vzpomenu si, jak jsme s babičkou do tří ráno dělali bramborový salát, jak babička vždy voněla buď kávou a nebo krémem Marina, vybavím si dědu, jak se opil a zpíval maďarské písničky a babička mu dávala do pusy pepř, aby držel hubu…

Až jednou budu mít svůj dům, určitě si vystavím spoustu fotek an krbovou římsu, ale musím se někoho zeptat, co je to krbová římsa. Tak si říkám, jestli to bez toho zraku není někdy zajímavější… Co vy na to? Třeba vás moje články tak osloví, že zatoužíte po slepotě. V takovém případě vám můžu ze zkušenosti poradit velmi rychlou a účinnou metodu.

vánočně váš
Luky

Dar

Lidé mi většinou říkají, že by se bez zraku zbláznili, protože by byli bezradní, ztracení a neuměli by se orientovat. A já bych si přál, aby věděli, že to, co mi nejvíc chybí, je něco, čím většina z nich plýtvá jako něčím nudně obyčejným. Je to dívání samotné, pozorování, hledění a hlavně úžas nad věcmi kolem. To mi chybí.
Jako malé dítě jsem hltal očima doslova každý kamínek a každou rostlinku, odpočítával jsem očima cihly ve zdi a oceňoval drobné vady, zhlížel jsem se ve vodě, která zrovna napršela do sudu na zahradě a představoval si, že jsem uvnitř- v jakémsi rozsáhlém vodním sudovém světě. Vstřebával jsem do sebe barvy, jako když skočíte oblečení do vody a promoknete až na kost… tak snadno se do mě barvy nořily a probouzely ve mě silné pocity, snad až neúnosně silné. Jednou jsem na pískovišti u babiččina domku vyhrabal nádherně červené kamínky. Měly narůžovělý sladký odstín, který sytil mou dětskou duši vlídností. V tu chvíli nebylo nic, nic než hlubiny mé duše a ta barva. Na tom samém dvorku opodál každé jaro rostly celé koberce pampelišek. A já se na ně díval a zdálo se mi, že jsou příjemně teplé a dokonale nevinné. A ta nevinnost jako by skrývala jakousi sílu a odolnost, přestože člověk se kdykoli může sehnout a utrhnout jich celý trs. Měli jsme doma takový prosklený sekretář, celý černý, jen stěny uvnitř byly světle hnědé. Vnitřní přihrádku podepírala úzká dřevěná nožička. Já jsem s oblibou do toho sekretáře strkal hlavu a díval se na vše z těsné blízkosti a díky mé obvyklé tendenci nechat se dokonale pohltit tím, co jsem pozoroval, jsem měl zase dojem, že jsem v divném skelném, hrníčkovém světě, který tak překypuje tou hnědou dřevitostí, že mě skoro nasytila. A náhle to nebyl těsný sekretář, ale ohromný sál s mnoha sloupy, které vypadaly úplně jako ty nožičky, co podpírali poličku, jen stokrát zvětšené. Jak jsem si tehdy přál v tom vysněném světě zůstat… Když pak v televizi běžel nějaký koncert, zdálo se mi, že v tom sále, kde koncert probíhal, to vypadá úplně jako v mém divném „dřevosvětě“.
A tyhle věci mi zoufale chybí, mnohem víc než možnost řídit auto, dívat se na televizi nebo lítat po supermarketech. Většina z tak zvaně normálních lidí vládne tím úžasným darem dívání se a zahazují ho jako posmrkaný kapesník. Je škoda, že tak málo lidí dojme pohled na Měsíc nebo na sněhobílou růži a málokoho naplní radostí barevný koncert spadaného listí. Lidé nejsou šťastní a stále něco chtějí. Neslyším skoro nikoho vyprávět o květinách, o zapadajícím Slunci, o pampeliškách nebo sněhových vločkách, spíš slyším o penězích, kariéře, počítačích a vůbec o tom, co se dá nějak zužitkovat. Kdo ví, možná já jsem přišel o zrak, abych si toho všeho vážil, ale vám stačí jen trochu zpozornět. Nemusíte si propíchnout oko jako kdysi já, vám stačí dívat se pozorně kolem sebe.

Co to tady je za stránky?

Drazí čtenáři,

užívám si právě velmi příjemný okamžik, píšu totiž první řádky na svoje vlastní stránky, které mám na své vlastní doméně. Pokud se vám vzhled blogu zdá poněkud jednoduchý, je to tím, že tady všechno tvořím poslepu, ale velmi uvítám každou radu k ozvláštnění stránek.

Je možné, že vám na předchozí větě cosi nesedí, tak si ji přečtěte ještě jednou. Opravdu pracuji na počítači a píšu poslepu a ne jen to, taky jezdím metrem poslepu, vařím poslepu, hraju na piano poslepu, programuji poslepu, sleduju filmy poslepu… vlastně úplně všechno dělám poslepu, abych tak řekl. :) A všechno se dá docela zvládnout a nebo se na tom dá zapracovat, ale uhádnete, s čím se hned tak nespokojím? Předvedu vám to názorně:

Spěchám do práce po trase, po níž chodím alespoň dva roky, a nasazuji velmi ostré tempo. Vím, že už to mám jen pár metrů a chci dorazit co nejdřív, protože mě kolegové potřebují jako posilu. Když už zahýbám na nádvoří Novoměstské radnice, doběhne mě paní s ustaraným milým hlasem: „dobrý den, nechcete někam nasměrovat? Vy letíte, že vám ani nestačím.“

Nastupuji do výtahu v metru spolu s dalšími lidmi a když slyším, že přistoupil poslední, mačkám tlačítko s číslem 1. Ta jednička je tam jednak jako vystouplá arabská číslice a jednak jako znak v braillově písmu, ale skoro vždy se najde někdo, kdo to tlačítko stiskne znovu…

Jsem jako malý kluk s rodinou venku na plácku za domem. Je zima, až praští, všude sněhu habaděj a moje tři sestry, sestřenka a bratranec blbnou ve sněhu a koulují se. Já strašně, strašně chci jít za ostatními a blbnout s nimi, ale pak přijde ta nejhorší věta: „Radši seď nebo spadneš.“

Šel jsem kdysi po vesnici, kde jsme bydleli, a mířil jsem do obchodu. Potkám jednu známou a ta říká: „Lukášku, ty jsi tak strašně šikovnej… Ale já se divím tý tvojí mámě, já bych tě nepustila ven.“

Už chápete? Největším utrpením jsou pro mě předsudky, které vedou k někdy až urážlivému podceňování nebo dokonce omezování prosté lidské svobody. Předsudky jsou ale zároveň něco jako palivo, které nás, nevidomé žene ku předu, protože jednoduše k smrti nenávidíme, když z nás někdo dělá nemohoucí chudáčky, a tak uděláme všechno na světě, abychom si vydobyli trochu důstojnosti, abychom byli tak zvaně „normální. Uděláme všechno, třeba vypustíme duši, budeme riskovat zdraví, budeme tvrdohlaví a vzteklí, budeme se zas a znova pokoušet nasekat dříví, přejít rušnou křižovatku, po tisící se pokusíme přiložit do rozpálených kamen, dokud se nám to nepodaří. Ale jednoho dne, až se budeme muset spolehnout plně sami na sebe, najdeme nedocenitelný poklad.

A právě proto zakládám tyto stránky a věřím, že se zaplní velmi zajímavým povídáním o slepotě takové, jaká opravdu, ale opravdu je, tedy jaká připadá mně. A že je o čem vyprávět… Mám nespočet trapasů a veselých historek, přiblížím vám každodenní strasti a slasti nevidomého, naučím vás, jak pomáhat a naopak „nepáchat dobro“, podělím se o niterné pocity a způsob vnímání takových jevů, jako jsou lidské hlasy a ženské vlasy, barvy jmen a ozvěna stěn, kouzla písní podzimního listí.

Zůstaňte na příjmu, chtělo by se skoro říct „slepě oddaní.“
Luky