Na krbové římse

Dnes jsme si povídali s přítelkyní o Vánocích a já říkám: „dneska asi půjdu koupit sváteční ubrus a adventní věnec, ať máme hezkej stůl.“ „Dobře,“ odvětila přítelkyně. „No jo,“ zarazil jsem se, „ale budeme pálit svíčky každou adventní neděli? Nevím, jestli to vůbec má smysl, stejně to nevidíme…“ Ani přesně nevím proč, ale dost nás to rozesmálo. Ale vlastně proč si nevyzdobit stůl? Stejně tak skladuji v počítači fotky z dovolené, při nákupu oblečení se pečlivě vyptávám na barvy oblečení a rád se podrobně vyptávám na vzhled zajímavých holek, na prvním místě na barvu vlasů i očí. Proto také vím, že je moje přítelkyně přesně můj typ, což mi slouží jako milá třešnička na dortu její nádherné duše.

Přesto že už 21 let nevidím, stále se někdy pozastavuji nad zvláštnostmi tohoto handicapu. Znával jsem třeba slečnu, která sbírala fotky zpěváků, přestože nikdy ani na chvilku neviděla. Jiná známá zase tvrdí, že si nějakým způsobem představuje barvy a naléhavě si tu svou představu chrání, i když to vlastně nedává smysl. Já jsem na tom jinak, protože těch šest let, po která mi bylo dopřáno vidět, i když jen na jedno oko, ve mně zanechalo hlubokou stopu. Má mysl tedy ví, jak vypadají barvy, rozumím pojmům jako panorama nebo horizont a dovedu si představit duhu, ačkoli jsem ji nikdy neviděl a nebo o tom nevím. Dodnes mám svoje preference, pokud jde o vizuální vjemy. Miluju modrou barvu, vím, jak hříšně svůdně může působit holka v černých kalhotkách a na druhé straně nedokážu pozřít rýžový nákyp, protože mi v dětství připadal nevábný na pohled. Ale jak tyto věci vůbec můžou zajímat lidi od narození nevidomé? Jak můžou mít k takovým věcem vztah?

Citová vazba se dá vytvořit úplně k čemukoli, třeba ke kamínku, který vám daroval kamarád před pěti lety. A protože to pak šlo s přátelstvím od deseti k pěti, je ten kamínek to jediné, co vám po něm zůstalo. Nevidomí si podobně oblíbí třeba modrou barvu, protože delfíni jsou modří a nebe je modré a dokonce Portugal je prý modrý… Někdo vzpomíná, jak v dětství hladil květy pampelišek a na babičku, která jedla jejich stonky na cukrovku a dělala u toho legrační zvuky, protože to bylo příšerně hořké. Emoce, spojené s pampeliškou, můžou v člověku zanechat náklonnost ke žluté barvě, nehledě na to, že, na rozdíl od květů pampelišek, ty stonky byly zelené a že existuje také mnoho ošklivých žlutých věcí jako třeba moč nebo znečištěná voda v sudu na zahradě nebo třeba obnošené zašlé kamaše. Podobný vztah si nevidomí dělají k fotkám jejich oblíbených zpěváků nebo herců, protože fotka je spojuje se zpěvákem skoro tak, jakoby ho drželi za ruku nebo v dražbě koupili jeho bundu. Když si vezmou do ruky fotku například takové Ellie Golding, představují si, jak vypadá, co má asi na sobě, jak voní, co asi snídá… A jak asi líbá? Pravděpodobně bude v představách mnohem lepší než ve skutečnosti.

A z těchto důvodů si zítra zapálím adventní svíčku, jen co seženu pěkný adventní věnec, a kromě toho, že budu hlídat, aby to náhodou od té svíčky nechytlo, budu vzpomínat, jak krásně žlutě hořela svíčka na vánočním stole u babičky asi tak před jedna dvaceti lety. A ucítím vůni cukroví, vzpomenu si, jak jsme s babičkou do tří ráno dělali bramborový salát, jak babička vždy voněla buď kávou a nebo krémem Marina, vybavím si dědu, jak se opil a zpíval maďarské písničky a babička mu dávala do pusy pepř, aby držel hubu…

Až jednou budu mít svůj dům, určitě si vystavím spoustu fotek an krbovou římsu, ale musím se někoho zeptat, co je to krbová římsa. Tak si říkám, jestli to bez toho zraku není někdy zajímavější… Co vy na to? Třeba vás moje články tak osloví, že zatoužíte po slepotě. V takovém případě vám můžu ze zkušenosti poradit velmi rychlou a účinnou metodu.

vánočně váš
Luky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *