Dar

Lidé mi většinou říkají, že by se bez zraku zbláznili, protože by byli bezradní, ztracení a neuměli by se orientovat. A já bych si přál, aby věděli, že to, co mi nejvíc chybí, je něco, čím většina z nich plýtvá jako něčím nudně obyčejným. Je to dívání samotné, pozorování, hledění a hlavně úžas nad věcmi kolem. To mi chybí.
Jako malé dítě jsem hltal očima doslova každý kamínek a každou rostlinku, odpočítával jsem očima cihly ve zdi a oceňoval drobné vady, zhlížel jsem se ve vodě, která zrovna napršela do sudu na zahradě a představoval si, že jsem uvnitř- v jakémsi rozsáhlém vodním sudovém světě. Vstřebával jsem do sebe barvy, jako když skočíte oblečení do vody a promoknete až na kost… tak snadno se do mě barvy nořily a probouzely ve mě silné pocity, snad až neúnosně silné. Jednou jsem na pískovišti u babiččina domku vyhrabal nádherně červené kamínky. Měly narůžovělý sladký odstín, který sytil mou dětskou duši vlídností. V tu chvíli nebylo nic, nic než hlubiny mé duše a ta barva. Na tom samém dvorku opodál každé jaro rostly celé koberce pampelišek. A já se na ně díval a zdálo se mi, že jsou příjemně teplé a dokonale nevinné. A ta nevinnost jako by skrývala jakousi sílu a odolnost, přestože člověk se kdykoli může sehnout a utrhnout jich celý trs. Měli jsme doma takový prosklený sekretář, celý černý, jen stěny uvnitř byly světle hnědé. Vnitřní přihrádku podepírala úzká dřevěná nožička. Já jsem s oblibou do toho sekretáře strkal hlavu a díval se na vše z těsné blízkosti a díky mé obvyklé tendenci nechat se dokonale pohltit tím, co jsem pozoroval, jsem měl zase dojem, že jsem v divném skelném, hrníčkovém světě, který tak překypuje tou hnědou dřevitostí, že mě skoro nasytila. A náhle to nebyl těsný sekretář, ale ohromný sál s mnoha sloupy, které vypadaly úplně jako ty nožičky, co podpírali poličku, jen stokrát zvětšené. Jak jsem si tehdy přál v tom vysněném světě zůstat… Když pak v televizi běžel nějaký koncert, zdálo se mi, že v tom sále, kde koncert probíhal, to vypadá úplně jako v mém divném „dřevosvětě“.
A tyhle věci mi zoufale chybí, mnohem víc než možnost řídit auto, dívat se na televizi nebo lítat po supermarketech. Většina z tak zvaně normálních lidí vládne tím úžasným darem dívání se a zahazují ho jako posmrkaný kapesník. Je škoda, že tak málo lidí dojme pohled na Měsíc nebo na sněhobílou růži a málokoho naplní radostí barevný koncert spadaného listí. Lidé nejsou šťastní a stále něco chtějí. Neslyším skoro nikoho vyprávět o květinách, o zapadajícím Slunci, o pampeliškách nebo sněhových vločkách, spíš slyším o penězích, kariéře, počítačích a vůbec o tom, co se dá nějak zužitkovat. Kdo ví, možná já jsem přišel o zrak, abych si toho všeho vážil, ale vám stačí jen trochu zpozornět. Nemusíte si propíchnout oko jako kdysi já, vám stačí dívat se pozorně kolem sebe.

2 komentáře u „Dar“

  1. Nádherně napsané. Dechberoucí.. Neodolala jsem pokušení a tento článek jsem si vytiskla a večer, jak dojdu z práce, bude mít čestné místo na mé nástěnce. Zdraví, Petra

  2. To je nádhera. Nikdy by mě nenapadlo, že si někdo můj výtvor dá na nástěnku. Děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *