Dar

Lidé mi většinou říkají, že by se bez zraku zbláznili, protože by byli bezradní, ztracení a neuměli by se orientovat. A já bych si přál, aby věděli, že to, co mi nejvíc chybí, je něco, čím většina z nich plýtvá jako něčím nudně obyčejným. Je to dívání samotné, pozorování, hledění a hlavně úžas nad věcmi kolem. To mi chybí.
Jako malé dítě jsem hltal očima doslova každý kamínek a každou rostlinku, odpočítával jsem očima cihly ve zdi a oceňoval drobné vady, zhlížel jsem se ve vodě, která zrovna napršela do sudu na zahradě a představoval si, že jsem uvnitř- v jakémsi rozsáhlém vodním sudovém světě. Vstřebával jsem do sebe barvy, jako když skočíte oblečení do vody a promoknete až na kost… tak snadno se do mě barvy nořily a probouzely ve mě silné pocity, snad až neúnosně silné. Jednou jsem na pískovišti u babiččina domku vyhrabal nádherně červené kamínky. Měly narůžovělý sladký odstín, který sytil mou dětskou duši vlídností. V tu chvíli nebylo nic, nic než hlubiny mé duše a ta barva. Na tom samém dvorku opodál každé jaro rostly celé koberce pampelišek. A já se na ně díval a zdálo se mi, že jsou příjemně teplé a dokonale nevinné. A ta nevinnost jako by skrývala jakousi sílu a odolnost, přestože člověk se kdykoli může sehnout a utrhnout jich celý trs. Měli jsme doma takový prosklený sekretář, celý černý, jen stěny uvnitř byly světle hnědé. Vnitřní přihrádku podepírala úzká dřevěná nožička. Já jsem s oblibou do toho sekretáře strkal hlavu a díval se na vše z těsné blízkosti a díky mé obvyklé tendenci nechat se dokonale pohltit tím, co jsem pozoroval, jsem měl zase dojem, že jsem v divném skelném, hrníčkovém světě, který tak překypuje tou hnědou dřevitostí, že mě skoro nasytila. A náhle to nebyl těsný sekretář, ale ohromný sál s mnoha sloupy, které vypadaly úplně jako ty nožičky, co podpírali poličku, jen stokrát zvětšené. Jak jsem si tehdy přál v tom vysněném světě zůstat… Když pak v televizi běžel nějaký koncert, zdálo se mi, že v tom sále, kde koncert probíhal, to vypadá úplně jako v mém divném „dřevosvětě“.
A tyhle věci mi zoufale chybí, mnohem víc než možnost řídit auto, dívat se na televizi nebo lítat po supermarketech. Většina z tak zvaně normálních lidí vládne tím úžasným darem dívání se a zahazují ho jako posmrkaný kapesník. Je škoda, že tak málo lidí dojme pohled na Měsíc nebo na sněhobílou růži a málokoho naplní radostí barevný koncert spadaného listí. Lidé nejsou šťastní a stále něco chtějí. Neslyším skoro nikoho vyprávět o květinách, o zapadajícím Slunci, o pampeliškách nebo sněhových vločkách, spíš slyším o penězích, kariéře, počítačích a vůbec o tom, co se dá nějak zužitkovat. Kdo ví, možná já jsem přišel o zrak, abych si toho všeho vážil, ale vám stačí jen trochu zpozornět. Nemusíte si propíchnout oko jako kdysi já, vám stačí dívat se pozorně kolem sebe.

1 komentář u „Dar“

  1. Nádherně napsané. Dechberoucí.. Neodolala jsem pokušení a tento článek jsem si vytiskla a večer, jak dojdu z práce, bude mít čestné místo na mé nástěnce. Zdraví, Petra

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *